Najít balanc mezi chutí posouvat hranice a posluchačskou přitažlivostí je pro většinu hudebníků takřka nadlidský úkol. Mnozí z nich se o takový kompromis pokusili, aby nakonec zjistili, že se nelze zavděčit všem. Pro Justina Timberlakea podobná pravidla neplatí. Příkladem budiž skladba Mirrors z opulentního projektu The 20/20 Experience - trvá osm minut a propojuje několik žánrů, přesto se stala velkým hitem.
Byla to v pravém slova smyslu událost, když Justin Timberlake v červnu 2014 poprvé koncertoval v Praze. Do beznadějně vyprodané O2 areny přijel na vrcholu sil - se dvěma díly prodejně velice žádaného a kritiky nadmíru oceňovaného albového kompletu The 20/20 Experience v zádech.
Od dob Michaela Jacksona nedokázal žádný jiný zpěvák kolem své osoby vytvořit tak zbožně oslavnou auru jako právě JT. Americký hudebník a herec dávno překročil stín chlapecké skupiny 'N Sync, ve které v raném mládí působil, a vysloužil si nálepku novodobého krále popu. Nejen svými originálními písněmi, ale i citem pro koncept, perfekcionismus a po všech stránkách oslnivou prezentaci.
Také já jsem tehdy do naší největší haly mířil fascinován tím, co Timberlake v popkultuře symbolizoval. Jeho dvě a půl hodiny trvající propracovaná show pro mě i proto znamenala nezapomenutelný zážitek, ozvláštněný třeba momentem, kdy muzikant na pojízdném můstku projel jen pár metrů nad mou hlavou.
Vrchol večera však nastal právě až s Mirrors, závěrečnou položkou setlistu. Jen co se rozezněly její první tóny, již tak dostatečně zhypnotizovaná hala propukla v nadšený jásot. Všichni ihned poznali, o jakou skladbu se jedná, a všichni si ji s Justinem zazpívali. Na nohou v tu chvíli dávno stáli i diváci s místy na sezení. Tak opojné to bylo.
Od vzniku pracovní verze budoucího hitu si přitom píseň musela několik let na svou šanci počkat. Timberlake na ní s producenty Timbalandem a J-Rockem pracoval už při přípravách Timbalandovy desky Shock Value II z roku 2009. Justin však už tehdy vycítil její potenciál a nakonec se rozhodl, že si ji schová pro svou další řadovku.
Její čas přišel až zkraje roku 2013, kdy vyšla coby druhý singl z první části The 20/20 Experience. Pro JTho šlo o velký hudební comeback, po prvních dvou studiovkách Justified (2002) a FutureSex/LoveSound (2006) se totiž v dalších letech věnoval spíše herecké kariéře. S novým albem přišel po dlouhých sedmi letech.
O tom, že to byl čas správný, svědčí nejen výčet úspěchů Mirrors v čele s prvním místem britské hitparády nebo cenou MTV Video Music Awards v hlavní kategorii Video roku. Poselství písně totiž šlo ruku v ruce se dvěma událostmi, které v tu dobu hýbaly Timberlakeovým osobním životem.
Jednou z nich bylo čerstvě uzavřené manželství s herečkou Jessicou Biel. Slavný pár vstoupil do "posvátného" svazku v říjnu 2012 poté, co se rok předtím partneři na několik měsíců rozešli. V kuloárech se šuškalo, že za tuto přestávku ve vztahu mohla umělcova nevěra.
Druhý důvod měl o něco smutnější charakter - několik týdnů před vydáním songu zemřel Justinův dědeček William. Svým prarodičům, kteří spolu prožili 63 let a jejichž nerozbitným poutem se při skládání inspiroval, následně píseň věnoval.
Jejich odkaz je patrný také ve videoklipu režisérky Florie Sigismondi, v němž ústřední roli sehrál právě starší pár. Divák sleduje hlavní hrdiny hned v několika etapách jejich společné cesty - a určitým symbolem je prsten, který starší žena v jeden moment upustí, aby ho zpěvák zachytil a přijal za svůj.
Mirrors, neboli česky zrcadla, vypráví právě o silném životním souznění dvou lidí. "Je to jako bys byla mým zrcadlem, mým zrcadlem, které se na mě dívá," popisuje JT tento druh vztahu. V textu se zároveň vyznává, že "bylo jednoduché se k tobě vrátit, když jsem si vše vyjasnil, byla jsi tady pro mě celou dobu."
Taková slova mají váhu jen v případě, že skutečně odrážejí realitu běžného života. Jelikož Timberlake a Biel jsou spolu dnes (kromě několika měsíců zmíněné pauzy) již čtrnáct let a přivedli na svět dva syny, nejspíš tehdy rodák z Tennessee nemluvil do větru.
Největší devízou této popové hymny však zůstává její oslnivý zvuk. Osm minut a pět sekund trvající skladbu táhne odzbojující melodie s chytlavým refrénem, své pevné místo v ní ale mají i prvky orchestrálního popu, r'n'b, soulu a v neposlední řadě také rocku. Například recenzent deníku Los Angeles Times ji popsal jako "něco mezi Timberlakeovým singlem Cry Me A River a hitem November Rain od Gun's N' Roses."
Kdo
by přece jen pochyboval o tom, že se jedná o hudebně mimořádně
vrstevnatou skladbu, doporučuji zhlédnout výše přiložený záznam vystoupení
Timberlakea a jeho doprovodné skupiny The Tennessee Kids ze show
Saturday Night Live. I po těch letech jsem na video znovu zíral s
otevřenou pusou.
text: Josef Martínek
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.