Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já, kterou chceme prezentovat před ostatními - a pokud to přesto děláme, je to čiré pokrytectví.

Se zařazením písničky od Ivety Bartošové mezi své srdcovky jsem si dlouhou dobu lámal hlavu. Tento blog vznikl jako místo, kde chci shromažďovat skladby, které obstojí v dlouhodobém časovém horizontu, zkrátka takové, o jejichž přednostech jsem přesvědčen bez ohledu na čas a fázi svého života.

Iveta byla modlou mého dětství, pravděpodobně největším hudebním idolem, jaký jsem kdy měl - a v tomto směru už ji těžko něco překoná, protože už nikdy nebudu ve věku od sedmi do zhruba dvanácti let. Jakmile ale přišlo dospívání, její hudbu jsem na dlouhou dobu odložil. V určité etapě jsem na to, že jsem pro ni kdy měl slabost, dokonce téměř zapomněl. Mám samozřejmě na mysli etapu posledních let před její sebevraždou z 29. dubna 2014, kdy se rodačka z Čeladné v Beskydech denně objevovala na titulních stranách bulváru.

Protože jsem se ani první roky po tomto tragickém vyvrcholení zpěvaččina příběhu k jejímu repertoáru nevracel, onu v úvodu nastíněnou podmínku nadčasovosti pro mě IB dlouho nesplňovala. Dnes zpětně vím, že to bylo hlavně kvůli předsudkům - těm, které vůči ní mezi soudci dobrého vkusu dodnes přetrvávají, ale i těm, které jsem si ve vztahu k ní vytvořil já sám.

Písnička Léto, poprvé vydaná už v roce 1986, přitom nadčasová samozřejmě je. I nyní, šestatřicet let po svém uvedení, ve mně při poslechu vyvolává silné emoce.

Bartošová ji nahrála po smrti svého prvního hudebního partnera Petra Sepéšiho, který - stejně jako později ona sama - našel konec své životní poutě pod koly jedoucího vlaku. Jde o skladbu s nádherně vystavěnou melodií, ryzí ve své nostalgické kráse a bezelstné interpretaci. Iveta se v ní vydává do světa hezkých vzpomínek, které ji jako letní dny hřejí i v zimním mrazu, a opěvuje chvíle, které by strašně ráda vrátila a které se jí najednou zdají vzácnější než v době, kdy je prožívala.

"Léto, léto mý
jenom jednou jsem to léto tančila.
Léto nádherný
strašně ráda bych ty chvíle vrátila.
Léto, léto mý
všechno zdá se mi najednou vzácnější.
Léto kouzelný
letos musíš být tisíckrát krásnější..." 

Nadčasovost písniček se pozná v momentě, kdy si již žijí svým vlastním životem bez nutnosti znalosti kontextu vzniku. A přesně tak to mám Létem i já. V osmdesátých letech, kdy se stávalo hitem a Ivetě mimo jiných úspěchů dopomohlo i k jejímu prvnímu zlatému slavíkovi, jsem ještě nebyl na světě. Song autorů Františka Janečka a Eduarda Pergnera jsem zaznamenal až v roce 1998, když vyšel znovu - na třikrát platinovém albu Ve jménu lásky, vydavatelem označovaném jako "comeback století".

Vůbec jsem tehdy nevěděl, že jde o starší, znovu oprášenou skladbu - ostatně podobně Iveta na přelomu milénia vdechla nový život spoustě svých dřívějších hitů, které jsme my, děti devadesátek, nemohli znát, a tak jsme je považovali za čerstvé novinky.

Ve jménu lásky bylo albem, které jsem ve své době přehrával denně. Měl jsem ho - a stále mám - v dnes už docela vzácném formátu audiokazety. Častým používáním dostal zabrat hlavně booklet s nádhernými princeznovskými fotkami Ivety. Prohlížel jsem si ho tolikrát, až se v ohybech roztrhal na jednotlivé části, které mi máma musela izolepou znovu poslepovat.

Léto patřilo k mým oblíbeným položkám, ale to samé se dá říci i o Nekonečné, Kouzelníkovi, Třech oříšcích nebo titulní písni. Dnes, když si album po těch mnoha letech znovu pustím, mě upřímně překvapuje, jak moc se mi jeho písničky vryly do paměti - vždyť ani dvě desetiletí bez jejich připomínání je z ní nevymazaly.

Každý následující rok svého dětství jsem pak další Ivetinu kazetu dostával k Vánocům - a byl to vždycky ten dárek, na který jsem se nejvíc těšil a který mi ségra občas schovávala pod gauč, aby mě trochu potrápila, než se mi posléze rozzáří oči nadšením. Celé vánoční prázdniny u nás doma neznělo nic jiného než nová Iveta. Pravda však je, že žádné z těchto dalších alb už mě neočarovalo tolik jako právě Ve jménu lásky - snad i proto, že často obsahovala jen remixy nebo nové úpravy starších počinů.

Iveta byla, byť ve velmi nešťastné formě, i u mých začátků hudebního novináře. V ten den, kdy dobrovolně skoncovala se životem, jsem dělal svůj úplně první rozhovor. V Plzni jsem se sešel s rovněž relativně začínajícím zpěvákem Voxelem v jeho oblíbené čajovně, kde jsme tenkrát seděli jen sami dva. Její smrt byla pro celou veřejnost tak velkým tématem, že ani naše povídání nemohla minout.

Tehdy už ji asi málokdo vnímal jako zpěvačku, všichni viděli jen její nešťastný osud zachycený všudypřítomnými paparazzi. Časem, alespoň co se mě týče, ale v paměti zůstalo jen to hezké. Po letech jsem znovu objevil kouzlo jejích písniček, našel v nich znovu tu něhu, čistotu a romantiku, vlastnosti, které mě na nich jako malého kluka tolik přitahovaly.

Je to jako plechovka s nápisem DĚTSTVÍ, kterou po dvaceti letech znovu otevřete a zjistíte, že vůně v ní uschovaná vůbec nevyprchala, je přesně taková jako tenkrát, jako by celou tu dobu čekala jen na to, až si k ní znovu najdete cestu. Vždyť to, co se nám líbilo v útlém věku, byla ta nejčistší forma obliby, protože ji ještě nezatěžovaly žádné předsudky.

Dokonce jsem se poté prokousal i k Ivetině staršímu repertoáru, hlavně k tomu z éry spolupráce s Ladislavem Štaidlem, který jsem jako dítě vůbec neznal - k písním jako Málo mě zná, Dva roky prázdnin, původní podobě Víš, lásko nebo Červenám. I ty už mají dnes v mém osobním playlistu svoje místo. Speciální kategorií pro mě pak navždy zůstanou skladby z pohádek (zvlášť ty z pro mě nesmrtelné televizní klasiky Co takhle svatba, princi?), protože pro tento žánr jako by se Bartošová narodila.

Vždycky se najdou tací, kteří na ni budou hledět s despektem, ať už kvůli jejím osobním peripetiím, nebo kvůli tomu, že neuznávají pop a komerci. Pravda však je, že její písně z osmdesátých a devadesátých let se svým pojetím nijak dramaticky neliší od hitů mnohých jiných umělců z té doby, neshledávám na nich nic zvlášť prvoplánového nebo hloupého. Naopak jim zpěvaččina osobnostní jiskra, jemný půvab, příjemně zvonivý hlas a autentická naivita holky z maloměsta přidávaly výjimečnou, u současných interpretek už v podstatě nenaleznutelnou emoci.

Letos Ivetu Bartošovou poslouchám opravdu hodně. Napomohly tomu například ségra se svou milou Verčou, když si ode mě o Vánocích půjčily zmíněnou audiokazetu Ve jménu lásky a pak mi na jaře poslaly video, jak v autě zvesela zpívají Nekonečnou.

Částečně za to může i nedávné uvedení třídílné minisérie Iveta režiséra Michala Samira, která znovu zvedla mediální zájem o její osobu, a částečně i mé osobní důvody - hezké chvíle minulých třiceti lét, které bych strašně rád vrátil a které se mi teď zdají mnohem, mnohem vzácnější.  

text: Josef Martínek, foto: Warner Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.