Úspěšnost singlů se v hudebním průmyslu často posuzuje na základě toho, jak se jim daří v týdenních hitparádách. Píseň You Lost Me od Christiny Aguilery si v tomto ohledu nikdy nevedla příliš dobře. Pokud by ale někdo sestavoval žebříček nejlepších popových balad třetího tisíciletí, nejspíš by v něm figurovala hodně vysoko.
Éra alba Bionic z roku 2010 nebyla pro Christinu Aguileru zdaleka tou nejšťastnější. Časy, kdy se svět klaněl před jejími odzbrojujícími hlasovými kvalitami a kdy hity jako Beautiful, Fighter nebo Ain't No Mother One atakovaly nejvyšší příčky žebříčků, pominuly.
Dorostla další generace fanoušků a ta už vzhlížela k jiným hvězdám než k těm, které zářily na přelomu milénia. Pozornost si pro sebe nekompromisně kradly nastupující nové idoly v čele s Lady Gaga nebo Katy Perry. A X-tina jako by se pokoušela na poslední chvíli dohnat ujíždějící vlak.
Po oceňované řadovce Back To Basics z roku 2006, která se celá nesla v retro stylu a představila interpretku v poloze, která jí přirozeně slušela, se rozhodla přijít s modernějším repertoárem. Světu vládl zábavný electropop a i ona si díky němu chtěla ukousnout svůj dílek popularity.
Hned v klipu k prvnímu singlu Not Myself Tonight přišla s těžkým kalibrem - přiléhavý latexový obleček, kupa tanečníků a image sexuální dračice měly podle tehdejších popových pravidel stoprocentně zaujmout. V dalším singlu Woohoo pro změnu hostovala Nicki Minaj, tou dobou žhavá modla mládeže, jejíž popularita rychle rostla. Téma jejich spolupráce? Orální sex.
Ve zpěvaččině vydavatelství se ale trochu přepočítali, komerční úspěch alba Bionic ani jeho singlů zdaleka nebyl takový, jaký očekávali. Aguilera se sice snažila dělat hudbu, která tenkrát "letěla", s novou rolí se ale nedokázala ztotožnit. Jejím provokativním tanečním songům chyběla potřebná lehkost a nadsázka, svírala je křeč a strojenost, neměla sebemenší šanci v nich uplatnit svůj pěvecký talent.
Za těchto okolností vyšel singl třetí, tísnivá balada You Lost Me. Autorsky se na ní vedle Christiny podíleli producent Samuel Dixon a také Australanka Sia Furler, tou dobou ještě spíše žena v pozadí, která na svůj průlom v roli interpretky teprve čekala. Z tohoto tvůrčího setkání vznikla píseň, která dosud patří k největším perlám zpěvaččina repertoáru.
"Snažili jsme se, tolik se nabrečeli, ztratili jsme sami sebe, láska zemřela," zpívala Aguilera v srdceryvné zpovědi adresované nevěrnému muži. Balady bývaly odjakživa její parketa, tato se ale od těch předešlých přece jen trochu lišila.
Nevystavovala v ní tolik na odiv své závratné výšky, spíše pracovala s hypnotizující, postupně budovanou atmosférou. Vokálně se po většinu písně držela při zemi, spoléhala na zranitelnost svého hlasu, na výraz, cit, na předání skutečné emoce. Až v závěru přidala na intenzitě zpěvu, to aby ze sebe vyplavila všechnu bolest a frustraci.
Nebyla to jen další velkolepá melodie, ve které by šlo o to znovu dokázat dávno známé - že hlas newyorské rodačky patří v současné pop music k těm největším. Tentokrát přišla se skladbou, která se svou syrovostí zahryzávala až do morku kostí.
Výsledný dojem zvýrazňoval i poměrně minimalistický, pochmurně laděný videoklip režiséra Anthonyho Mandlera. Pro Christinu Aguileru to v dobovém kontextu byl nepochybně návrat k sobě samé, ke své přirozenosti.
Ačkoliv se You Lost Me už v době svého uvedení těšila kladnému hodnocení kritiků a při jejím poslechu spadla nejedna brada, v hitparádách tehdy vůbec neuspěla. V Británii ji registrovali nejvýše na 153. místě, v USA se do hlavního žebříčku ani neprobojovala, do Top 20 proklouzla pouze v Izraeli a Belgii.
Až čas pomohl naplno vyzdvihnout její kvality. Zatímco na mnohé sezónní hity roku 2010 se už dávno zapomnělo, na You Lost Me nikoli. Posluchači se k ní pravidelně vracejí, dočkala se také mnoha předělávek v nejrůznějších talentových soutěžích.
V roce 2020 dokonce fanoušci během kampaně #JusticeForBionic její videoklip v jeden okamžik poslali na první místa iTunes žebříčků v mnoha zemích světa, včetně USA a Velké Británie. Z doslechu vím, že i u nás jsou lidé, kteří si ji jednou přejí nechat zahrát na svém pohřbu.
Osud této písně jen potvrzuje starou známou - a historicky mnohokrát doloženou - pravdu. Výsledek jakékoliv tvůrčí činnosti vždy skutečně nejlépe prověří až pověstný zub času. Zůstat sám sebou a nepodléhat momentálním tlakům zvenčí je to nejlepší, co může umělec udělat, aby v této zkoušce obstál.
text: Josef Martínek, foto: aguileraonline.net
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.