Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Green Day - Wake Me Up When September Ends: nic netrvá věčně
V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.

Zatímco dnešní školáci mají rap, v roce 2004 letěla mezi teenagery hlavně rocková kytarová hudba. A pomalu přicházela mohutná emo vlna, která definovala roky příští.
Ačkoliv už tehdy měli Green Day leccos za sebou a rozhodně nepatřili do kategorie nováčků, generace nás, dětí raných devadesátých let, přijala jejich hudbu zcela za svou. S deskou American Idiot se stali tím typem kapely, kterou mezi vrstevníky poslouchal téměř každý.
Myslím, že nikdo z
nás tenkrát neřešil, že "těm pánům" je už přes třicet
- zkrátka jsme je vnímali jako svůj hlas, čemuž hodně
napomohla i jejich výrazná image. Dospělý člověk obvykle dokáže
rozpoznat úmyslné marketingové zacílení, zato dospívající
jedinec řeší jen to, zda je mu estetika té či oné osobnosti
nebo kapely blízká. A Green Day nám tehdy blízcí byli.
Vzpomínám na to, jak jsem každou sobotu dopoledne usedal před televizní obrazovku a s napětím sledoval, zda písnička Boulevard Of Broken Dreams, první, která si mě z jejich repertoáru opravdu získala, znovu obhájí vítězství v oblíbené hitparádě T-Music Chart. A většinou obhájila.

Něco podobného se dělo i s dalšími singly Holiday, Jesus Of Suburbia a hlavně s rockovou baladou Wake Me Up When September Ends. To byla pro mě přesně ta píseň, která vás při poslechu desky vytrhne z nastolené nálady a donutí vás zpozornět ještě o trochu víc.
Když jsem tenkrát v televizi sledoval zmíněný klip (což bylo prakticky jen jednou týdně ve zmíněné hitparádě, protože Óčko bylo stále teprve v plenkách a internet jsme doma neměli), připadal jsem si trochu zmatený z těch bojových záběrů simulujících válku v Iráku. Příliš jsem nerozuměl ani tomu, o čem se hlavní hrdinové videa, Jamie Bell a Evan Rachel Wood, tak melodramaticky hádají. Jen jsem správně cítil, že je to písnička silná, emotivní, o bolestivých záležitostech.
Námětem pro zpěváka a autora Billieho Joea Armstronga nebyla válka v Iráku, a dokonce ani teroristické útoky z 11. září 2001, jak snad mohl trochu evokovat název. Písničku napsal na počest svého otce, který zemřel už v roce 1982, tedy v jeho deseti letech, na rakovinu jícnu.
Bolest ze ztráty milované osoby vyjádřil v textu univerzálním způsobem. Poukazuje na koloběh roku - na to, že stejně jako bezstarostné léto přichází a odchází a následně ho střídají další období, ani čas dětské nevinnosti nemůže trvat věčně.
Roční cyklus by nebyl kompletní bez některé ze svých fází a stejně to chodí i v životě. Přicházejí dny hřejivě jarní, s příslibem rozkvětu a světlých zítřků, i studivé a sychravé, během kterých musíme některé kapitoly uzavřít. Jejich posloupnost si nelze vybrat, zvolit si můžeme pouze to, jak budeme jednotlivým etapám čelit.
Skladba Wake Me Up When September Ends slavila úspěchy v žebříčcích po celém světě, v top desítce se objevila také v USA a ve Velké Británii. U nás se jí však dařilo ještě o něco více, v českých rádiích to dotáhla až na úplný vrchol.
Při vzpomínání na éru American Idiot, desky akcentující sociální témata, politiku a zahrnující i kritiku společnosti, se hodí zmínit i zisk dvou Grammy, šestnáct milionů prodaných kusů nebo zařazení mezi 500 nejlepších alb všech dob podle magazínu Rolling Stone. Na motivy ústředního příběhu vznikl také stejnojmenný muzikál na Broadwayi.
Mám-li
být upřímný, s žádným svým dalším albem už u mě Green Day
na tyto doby nenavázali, žádné jiné už mi v přehrávači delší
čas nevydrželo. Zájem skalních fanoušků si přesto udrželi,
od té doby několikrát koncertovali v České republice a letos v
červnu zahrají na festivalu Rock for People v Hradci Králové -
kvůli covidu dvakrát odloženém. Zdá se jako nepravděpodobné,
že by písně z této nezapomenutelné éry mohli v setlistu
opomenout.
text: Josef Martínek, foto: Warner Music
Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.
Nejnovější články na blogu
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
Bonnie Tyler - Total Eclipse Of The Heart: temná milostná balada, kterou nemůže zpívat každý
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...