Už dlouhou dobu jsem měl na seznamu tipů pro článek na tento blog několik starších songů od Emmy Smetana. Nakonec ale všechny přebil loňský duet s Richardem Müllerem Tahle jedna vteřina. Zatímco seriál Eliška a Damián, ke kterému původně vznikl, se dlouhého života na televizních obrazovkách nedočkal, s písničkou je tomu právě naopak.

S Emminou hudbou jsem se potkal v období, kdy jsem zažíval spoustu pro mě do té doby nových věcí. První rozhovor jsme spolu dělali někdy na jaře roku 2016 krátce před vydáním jejího debutového alba What I've Done.

Měl jsem to štěstí, že jsem o ní do té doby vlastně skoro nic nevěděl - určitě jsem znal její jméno v souvislosti se zpravodajstvím TV Nova, jelikož jsem ho ale nesledoval, nevytvořil jsem si na ni žádný názor. Ani čtení různých společenských serverů a rubrik mi není příliš vlastní.

Hned její první singl Waiting mě ale zaujal - byl to přesně ten typ popu, který u nás chyběl, a navíc odprezentovaný v neotřelém, lehce dekadentním videoklipu.

Výše zmíněné první setkání s Emmou na mě zapůsobilo. Svou inteligencí, charismatem i lidskou vřelostí si mě získala. Vím, jak tehdy bojovala s pochybnostmi, zda vydávat vlastní hudbu a zda je na to dostatečně talentovaná. Mluvila o tom, že její táta Jiří Smetana, ke kterému hodně vzhlížela, byl k jejím pěveckým dovednostem vždy spíše skeptický, ale ona, ač úspěšná novinářka či moderátorka, stejně nenašla jinou činnost, kterou by si přála dělat víc než zpívat.

V té době už jsem album slyšel a nadchl jsem se pro něj. Nejvíc se mi líbily dvě franouzsky zpívané písničky na konci, protože tento jazyk pro nás zní přece jen nápaditěji a "tajemněji" než angličtina, ve které vznikly ostatní texty. Emmin hlas v ní dostává velmi osobitou barvu, což se o několik let později potvrdilo třeba i v songu Tajemství od Tata Bojs, kde hostovala.

Z tohoto setkání vzešla i níže přiložená fotka Tomáše Vlacha, která mi příjemné pocity z něj doteď připomíná. Emmě to na ní neuvěřitelně sluší, mě teprve čekala výraznější fyzická proměna spojená s velkým úbytkem na váze, ale přesto už ke svému tehdejšímu já nejsem tak kritický, jako jsem býval.

Od té doby jsme se potkávali docela často. Na jejích koncertech, při rozhovorech nebo třeba na charitativním bazaru, který pořádala. Rád vzpomínám například na předpremiéru videoklipu k písničce Velvet Dress, kterou pro pár novinářů (každého zvlášť) spolu se svým partnerem Jordanem uspořádala u sebe doma. Povídali jsme si v přátelské atmosféře a u toho pojídali nachos.

Nebo na rozhovor, který termínově vyšel zrovna na den mých narozenin. Jako dárek mi tehdy přinesla hrneček s hudebními motivy. Omlouvala se, že ji ve spěchu nenapadlo sáhnout po něčem jiném než po "tomto kýči", ale vůbec nemusela - mně se dárek líbil a potěšilo mě především samotné gesto. Mimochodem, z toho hrnku dodnes piju čaj.

Když se chystala na společné turné se svou jmenovkyní Emmou Drobnou, mluvil jsem při té příležitosti s oběma Emmami najednou. Tehdy jsme se dotkli i tématu textů.

"Kladu na sebe určité nároky. Moje české texty je nesplňují - jsou přihlouplé, patetické nebo srandovní. Sama mám ráda spoustu českých písničkářů. Přátelíme se s Klusovými, přičemž Tomáš píše extrémně osobitým způsobem a zpívá maximálně autenticky. Já budu na vlastní texty v češtině připravena možná v šedesáti. Nebo taky nikdy," prohlásila tehdy Emma S.

V souvislosti s výše uvedeným jsem jí připomněl, že na svých koncertech zpívá skladbu Variace na renesanční téma Vladimíra Mišíka. A toho se chytla druhá Emma, která řekla, že má tu písničku také ráda a že ji od patnácti zpívala s kytarou u táboráku. Navrhl jsem proto, že by si ji na turné mohly zapět spolu. Když jsem pak navštívil jejich koncert v klubu Roxy, potěšilo mě, že se tak skutečně stalo.

Než ale nahrála první vlastní český singl, trvalo to ještě dalších pět let. A ponoukla ji k tomu právě hlavní role ve zmíněném seriálu Eliška a Damián, který se dějově zabýval cestováním v čase. Nejspíš proto si Emma vzpomněla na Jordanův nedodělaný song, který jí zpíval v době, kdy se seznámili, tedy v roce 2008. A tak ho po patnácti letech společně oprášili - Jordan dopsal refrén a jeho partnerka dala textu novou hudební podobu. Tím se zrodila Tahle jedna vteřina.

Mužského pěveckého partu se ale místo původního autora zhostil Richard Müller. Vznikl tím silný kontrast mezi Emminým něžným a křehkým hlasem a zpěvákovým hlubokým, mužným vokálem. Trochu něco jako Kráska a zvíře.

"Richarda jsem si vybrala proto, že jsem ten svůj víloidní hlásek chtěla doplnit o něco opravdu solidního, silného, kontrastujícího, barevného, vyspělého, zkušeného, charismatického, testosteronového," komentovala tehdy zpěvačka svou volbu.

Textový námět se ukázal jako chytře zvolený, protože slova o prolínání času "i když jsi tam a já jsem tady" a ubývajícím písku v přesýpacích hodinách šla aplikovat na dějovou linku seriálu a zároveň je mohli přijmout za svá i lidé, kteří s tímto projektem nikdy nepřišli do styku. Protože symbolizují vlastně jakoukoliv partnerskou odluku či neporozumění.

Mně se Emma v této poloze, hlasové i umělecké, moc líbí. Částečně i proto, že má takové ztvárnění stojící hlavně na výrazových prostředcích a slovech blízko k tradici francouzských šansonů a popových balad, ke kterým jsem vždy inklinoval.

Asi nemusím moc zdlouhavě rozebírat, že seriál Eliška a Damián se nesetkal s kladným přijetím veřejnosti. Nevím, jestli byl tak špatný, neviděl jsem ani jednu epizodu, jen sotva minutovou scénku, která ve své době kolovala sociálními sítěmi.

Dlouhodobě mě ale zaráží stádnost, s jakou jsou lidé schopní někoho veřejně zesměšňovat. Jen proto, že to dělají ostatní taky, zřejmě cítí sílu davu, za kterým se mohou schovat. Tím, že si v internetové diskuzi také kopnou, si asi kompenzují nespokojenost s vlastními životy, ve skutečnosti však jen manifestují svou malost.

Upřímně, ani já zdaleka nemám vždycky na vše, co kolem sebe vidím, pozitivní názor. Naopak, bývám velmi často kritický - k lidem, způsobu prezentace některých hudebníků i třeba k různým společenským vlnám. Potřebu komentovat to veřejně na sociálních sítích ale necítím, řeknu si to s přáteli a situaci pak dál pozoruji. Pokud totiž někdo útočí na druhého tímto způsobem, jako chudák z toho může vždy vyjít jen on sám.

Písnička ale v každém případě úspěch měla - a stále má. Občas se podívám na její černobílý videoklip na YouTube a vidím, jak jeho sledovanost stále roste. Po roce a půl už, právě v těchto dnech, dosáhl na pět milionů přehrání. Ze seriálového lákadla se stal Emmin největší hit, který ji jako zpěvačku bude nejspíš doprovázet už napořád.

Sleduji samozřejmě dál i její anglicky zpívanou tvorbu - jak sólové singly, tak ty nahrané s Jordanem. Někdy se se mnou potkají, někdy ne, protože za těch více než osm let od What I've Done se přirozeně vyvíjel jak můj vkus, tak repertoár obou muzikantů.

Zatímco Emma a Jordan vždycky balancovali mezi popem a klubovou scénou a zvukovou originalitu a celkový způsob prezentace stavěli nad obsah slov, já to mám v posledních letech přesně naopak. Už mě tolik nenaláká atraktivní obal, dám hlavně na to, co se skrývá uvnitř něj.

Na rozdíl od některých jiných kolegů příliš neocením, že zní něco současně nebo takzvaně "fresh", protože to zároveň jinými slovy často znamená, že to zní zaměnitelně a sterilně. Případ této dvojice to ale naštěstí není, ta se nikdy nebála jít vlastní cestou.

Co se jazyka týče, začal jsem jasně preferovat češtinu - dnes už i spousta interpretů, kteří dříve zpívali anglicky, chápe, jak důležitá mateřština je. V současnosti už nejde ani tak o to, že by Češi anglickým textům nerozuměli, ale sdělení v rodném jazyce je zkrátka zasáhne mnohem víc, silněji jim utkví v paměti, kdežto za angličtinu se naopak mnohá klišé a obsahová plytkost dají šikovně schovat.

Jako posluchač už dnes nevidím důvod, proč bych měl chtít od tuzemských interpretů slyšet to samé, co poslouchám od těch zahraničních. Abychom mohli zatleskat tomu, že mají na to znít "světově"? To mi v dnešním globalizovaném světě přijde zbytečné, spíše bychom měli přestat naše umělce neustále podceňovat. Naopak je dobře, pokud má lokální scéna nějaká specifika, kterými se od veškeré ostatní světové produkce odlišuje.

Zrovna nedávno vydal své sólové dvojalbum Jordan - a na jedné jeho polovině česky zpívá. Nejvíc bych ale ocenil druhou sólovku Emmy. Ideálně v češtině. Nevadila by mi ale ani francouzština. 

text: Josef Martínek, foto: Kubo Križo, Tomáš Vlach

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.