Chce lásku a radost, ne šperky a luxus. Zaz si s Je veux získala srdce fanoušků po celé Evropě

12.09.2021

Bohatou kulturní historii Francie může většina evropských států obdivovat s tichou závistí. Hudebních hvězd z této země, které si v masovém měřítku podmanily také české publikum, bychom přesto v posledních desetiletích našli jen pár. O to pozoruhodnějším úkazem se stala Isabelle Geffroy alias Zaz.

Přestože naprostá většina u nás populárních interpretů a kapel zpívá buď anglicky, nebo česky, občas se objeví výjimka, která toto nepsané pravidlo zbortí. K získání srdcí zdejších fanoušků vykročila rodačka z Tours před deseti lety, když u nás - s ročním zpožděním oproti jiným zemím - vyšla její debutová deska, jednoduše pojmenovaná Zaz. 

Píseň Je veux ji tehdy singlově uváděla a dosud platí za její nejznámější kousek. Vedle toho, že jde o skladbu chytlavou a návykovou, také skvěle vystihuje osobnost její interpretky.

Je z ní patrné, že Zaz je živel. Čiší z ní muzikantská vášeň, ale i potěšení z prostého života a nespoutanost společenskými konvencemi. Dává v ní na srozuměnou, že netouží po pokoji v pětihvězdičkovém hotelu, po drahých špercích, luxusní limuzíně ani po služebnictvu.

"Já chci lásku, radost, dobrou náladu, vaše peníze ve mně štěstí neprobouzejí, chci zemřít s rukou na srdci," zpívala tou dobou třicetiletá hudebnice. Sdělení tohoto typu by samo o sobě mohlo vyznívat jako klišé, kdyby ho Geffroy nepředávala s takovou jiskrou a přesvědčivým zápalem pro věc. Ještě lepší než studiová verze jsou živá provedení.

Zaz zaujala také pro svou stylovou rozmanitost. Škatulka gypsy jazzu, která je jí přisuzována, rozhodně nepokryje její repertoár v celé jeho šíři. Bere si něco z jazzu a šansonu, něco z popu a rocku, ale neopomíjí ani příměsi folku a lidové hudby.

Pestrý hudební mix jejího zmíněného prvního alba se postupně šířil napříč Evropou a stal se senzací hitparád v mnoha zemích. A doma ve Francii? Tam se vytáhl až k milionovému prodeji a dvakrát platinovému ocenění.

Umělkyně, která podobně jako třeba Édith Piaf zpívala na začátku kariéry v pařížských ulicích, si následně všimla i česká média. Když se tak stalo, její hudbu jsem si ihned zamiloval. Singl Je veux byl tím prvním, který jsem od ní slyšel. Možná právě proto dosud zůstává songem, který se mi automaticky rozezní v uších pokaždé, když někde zahlédnu její jméno.

Nesložila ho přitom ona sama, ale její objevitel, francouzský písničkář, autor a producent Kerredine Soltani. Právě na jeho inzerát ve znění "Hledám chraplavý, trochu zničený hlas" zpěvačka kdysi odpověděla a tím začala její hvězdná kariéra.

Netrvalo to dlouho a ze Zaz se vyklubala častá ozdoba zdejších koncertních pódií. Obzvlášť velkou odezvu měla její vystoupení na festivalu Colours Of Ostrava, zavítala ale i do dalších českých měst.

V Praze se obvyklým dějištěm jejích koncertů stalo Forum Karlín. Viděl jsem ji tam dvakrát - v letech 2014 a 2019. Abych byl upřímný, v obou případech šlo za mě spíš o příjemně strávený večer než o vyloženě strhující zážitek.

U první z těchto dvou zastávek mi neseděla repertoárová skladba večera, uzpůsobená albu coververzí dnes již klasických skladeb o Paříži. O pět let později (recenzi si můžete přečíst zde) bylo zase vystoupení příliš dlouhé na to, aby po celou dobu udrželo moji stoprocentní koncentraci. 

Je veux však v obou případech patřila k tahounům večera. Je to píseň, která svou ryzostí a rozradostněnou energií publikum strhne. Jakmile začne, okamžitě rozzáří celý sál.

Navzdory tomu, že skladba získala punc jejího největšího hitu, však Zaz k získání své popularity u nás nikdy nepotřebovala denně vyhrávat z rádií. Její hudba se masivně rozšířila hlavně tím, že si lidé mezi sebou vyprávěli, jak dobrá je, a vzájemně si ji doporučovali. Tak snadné to u opravdu charismatických interpretů je.  

text: Josef Martínek, foto: Warner Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

Téměř každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před čtyřiceti lety - a písnička ...

Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.