K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si písničku musel pustit znovu a od té doby z mého playlistu nevypadla.
Další vlna zájmu o repertoár jen 159 centimetrů vysoké umělkyně u mě přišla o měsíc později, když jsem v rámci přípravy na festival Benátská! v Liberci zavzpomínal na to, že v roce 2018 byla Tyler jedním z headlinerů. Naposlouchal jsem si tehdy spoustu jejích písní, které jsem do té doby ani neznal. Mnohé z nich se mi trefily do vkusu, ovšem Total Eclipse Of The Heart netrumfla žádná z nich.
Skladba, od jejíhož vydání uplyne v roce 2023 už čtyřicet let, patří mezi ty, které někdy pravděpodobně slyšel téměř každý. Také já se s ní setkával od raného dětství a vždy mi v ní imponoval zpěvaččin charakteristicky nakřáplý hlas. My, zrozenci devadesátých let, už jsme však přece jen vyrůstali s trochu jinými idoly než s tehdejší čtyřicátnicí z Walesu.
Navíc se mi tenkrát Bonnie často pletla s vokálně podobně vybavenou Tinou Turner. Nejspíš jsem nebyl jediný - vždyť třeba zásadní hit rockové babičky Turner The Best původně skutečně nazpívala její kolegyně.
Melodramaticky
stavěnou Total Eclipse Of The Heart jsem tedy o něco více
vstřebával díky tuzemské verzi Zatmění, kterou nahrála
muzikálová hvězda Leona Machálková. I tato podoba měla svoje
dobové kouzlo, byť jinak nejsem velkým příznivcem přetextovávání
zahraničních šlágrů do češtiny.
Celkově však pozoruji, že hudba z posledních dekád minulého století mě dnes oslovuje víc, než když byla aktuální nebo alespoň ne desítky let stará. Možná, že skladby z těchto hudebně silných časů skutečně zrají, možná jsem dozrál já a dovedu je teprve nyní naplno ocenit. A nejspíš za to podstatným dílem může i prostá síla nostalgie.
Další faktor pak vidím v úpadku současné pop music, z níž výrazné hlasy téměř vymizely: dnešní hity jsou stále plošší, vznikají spíše jako nerušivý sezónní doplněk životního stylu než jako nadčasové dílo, které má strhnout, zasáhnout a zabydlet se v posluchačově srdci. Dovedlo by vůbec dnes publikum ocenit vokalistky kvalit Bonnie Tyler?
Sama interpretka tohoto v albové verzi sedmiminutového opusu (pro rádia zkráceného na únosné čtyři a půl minuty) se nechala slyšet, že nemá ráda skladby, které může zpívat každý. Total Eclipse Of The Heart určitě každý zpívat nemůže. Složil ji i produkoval Jim Steinman, autor rockových hitů letos v lednu zesnulého Meat Loafa, a lze ji vnímat jako oslavu interpretčina úžasného hlasu.
Ač jde o milostnou baladu, měla dost temný nádech, Steinman ji totiž psal jako upírskou love story a v textu chtěl vyzdvihnout sílu lásky ve tmě. První místo v Británii i USA, celosvětově přes šest milionů prodaných kopií, dvě nominace na Grammy, podle několika anket jedna z nejoblíbenějších písní osmdesátých let - to je jen několik nejvýraznějších úspěchů, kterých Tyler se singlem ze svého pátého (a výborného) alba Faster Than The Speed Of Night dosáhla.
Během těch téměř čtyřiceti let vzniklo samozřejmě i nespočet coververzí, jak už to u takto zásadních hitů bývá. I sama Bonnie se ke svému nejslavnějšímu kousku ještě několikrát vrátila a natočila ho například jako duet s francouzskou zpěvačkou Kareen Antonn. Jejich spolupráce si pod názvem Si demain... (Turn Around) na přelomu let 2003 a 2004 podmanila frankofonní trh.
Kariéra dnes jednasedmdesátileté Velšanky, která v roce 2013 s písní Believe In Me reprezentovala Velkou Británii na soutěži Eurovision Song Contest, měla v dalších dekádách spíše sestupnou tendenci. Také já se nejraději vracím k jejím klasikám ze sedmdesátých a osmdesátých let jako It's A Heartache, Tears nebo Holding For Out For A Hero.
Její pozdější studiové desky už nemají takovou samozřejmou podmanivost, přesto nejsou vůbec špatné. Tu zatím poslední vydala loni a má sympaticky optimistický název: The Best Is Yet To Come - v češtině To nejlepší teprve přijde.
text: Josef Martínek, foto: Sony Music
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.