Stát se nedílnou součástí novodobé historie naší země se jen tak nějaké písni nepodaří. Napadají mě vlastně jen dvě, o kterých by se dalo něco takového říci: státní hymna Kde domov můj a hit Marty Kubišové Modlitba pro Martu.

17. října 2016. Přesná data rozhovorů, které jsem s umělci pořizoval, si obvykle nepamatuji. V tomto případě se ale zapomenout nedá. Ve stejný den o rok dříve jsem se vyrovnával s velmi smutnou událostí, tentokrát mi ale život ukázal příznivější tvář. Toho, že jsem se mohl setkat a mluvit s Martou Kubišovou, si dodnes vážím jako jedné ze svých nejcennějších pracovních zkušeností.

Zpěvačka s tajemně uhrančivým hlasem získala během své kariéry nejen pověst výtečné umělkyně, ale hned pro několik generací se dokonce stala jakousi morální ikonou. Do značné míry za to mohla právě píseň začínající Komenského přáním "Ať mír dál zůstává s touto krajinou". 

Snad každý, kdo má alespoň základní přehled o československé historii dvacátého století, ví, že sehrála důležitou roli v událostech let 1968 a 1989. Přestože původně vznikala pro televizní seriál Píseň pro Rudolfa III., vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu '68 její zveřejnění urychlil. Kubišová ji nazpívala jako okamžitou reakci na okupaci sovětskými tanky a poté už si skladba žila svým vlastním životem. 

Komunistům natolik ležela v žaludku, že její interpretce na dvacet let znemožnili zpívat. Neváhali ani zfalšovat výsledky ankety Zlatý slavík 1970, v níž měla v ženské kategorii suverénně zvítězit. Umlčeli ji ale pouze dočasně - Modlitba pro Martu se nakonec stala neoficiální hymnou sametové revoluce, když zazněla při ikonickém vystoupení z balkónu pražského Melantrichu a na několika dalších listopadových shromážděních.

Ještě více než tyto dobře zmapované milníky mě však na majestátní skladbě Jindřicha Brabce s textem Petra Rady fascinuje to, jak stále zůstává živá. Nepřestala k nám promlouvat s pádem režimu, její poselství je díky nadčasovým slovům stále aktuální.

Na podzim roku 2017 se Kubišová na turné s názvem Marta naposledy se svou pěveckou kariérou loučila. Tehdy jsem zavítal na koncert do pražské Lucerny. Sál byl zaplněn do posledního místečka. Postával jsem na balkóně a přes tísnící se řadu diváků toho viděl velmi málo.

Když ale v závěru došlo na Modlitbu, šlo o silný zážitek. Jako by se celá Lucerna najednou ponořila do slavnostní nálady. Obrovská míra úcty, která v ten moment prostupovala prostorem, by se skutečně dala přirovnat k okamžikům, kdy při svátečních událostech zní česká hymna.

O dva roky později, při oslavách třiceti let od revoluce, dokonce ke skladbě konečně vznikl oficiální videoklip. Natočil ho zpěvaččin manažer Petr Větrovský k její nové podobě, nahrané s klavírním doprovodem Petra Maláska a smyčcovým orchestrem. Kubišová, která vystupuje už jen v mimořádných případech, tehdy k jedné takové výjimce svolila. Znovu se objevila na pódiu Lucerny a koncert věnovala památce Václava Havla.

V posledních několika letech se songu při různých příležitostech párkrát - a velmi důstojně - zhostila také Aneta Langerová. Nehodlám její provedení porovnávat s dnes již legendárním originálem. Jsem ale toho názoru, že pokud má Modlitbu pro Martu zpívat některá ze současných českých zpěvaček, může to být jedině Aneta.

Sama Kubišová ji ve zmíněném rozhovoru, který jsem s ní před pěti lety vedl, označila za magický hlas mezi svými nástupkyněmi. Obě interpretky navíc navzdory velkému věkovému rozdílu pojí letité přátelství. Hrály spolu na Letní scéně Divadla Ungelt v představení Touha jménem Einodis a společně nazpívaly i nádhernou píseň Život není pes pro dokument Magický hlas rebelky režisérky Olgy Sommerové.

Možnost povídat si s výjimečnou zpěvačkou mi tehdy v lecčems otevřela oči. Je nejspíš lidskou přirozeností budovat kolem osobností jejího formátu jakýsi až hrdinský kult. Tehdy, v budově Supraphonu, tváří v tvář Martě Kubišové, jsem ale pochopil, že naproti mně sedí ve své podstatě velmi prostá, sympaticky rázná žena, která se takzvaně "s ničím nemaže". 

Došlo mi, že si nepotrpí na sentimentální vzpomínání a na své slávě ani trochu nelpí. Uvědomil jsem si, že to, co my vnímáme jako projev neobyčejné statečnosti, ona po celá léta považuje za naprosto samozřejmé jednání. Její pevný charakter by jí zkrátka v situaci, kdy cítila bezpráví, nedovolil uhnout a sklonit hlavu. 

"Po zpívání se mi stýskat nebude. Nikdy jsem nebyla holčička, která chtěla být od šesti let herečkou nebo zpěvačkou. Vyzkoušela jsem si to už během těch dvaceti let, kdy jsem zpívat nesměla. A ani tehdy se mi nestýskalo," vykládala mi bez jakéhokoliv náznaku sebedojímání.

Ostatně, už dříve mnohokrát přiznala, že návrat na scénu na počátku devadesátých let byl pro ni hlavně pragmatickým rozhodnutím. Její dcera Kateřina totiž velmi toužila po videopřehrávači, tehdy velmi drahé západní novince. Jedinou možností, jak na něj vydělat, bylo pro samoživitelku Kubišovou právě zpívání.

Nakonec její charakteristický hlas zněl z pódií déle než další čtvrtstoletí. A byla by škoda její repertoár omezovat pouze na jednu píseň, leč jednoznačně osudovou. Skladby jako Depeše, Magdalena nebo Nechte zvony znít rovněž patří k tomu nejlepšímu, čím naši pop music silná šedesátá léta obohatila.

Bude to ale právě Modlitba pro Martu, o níž se bude mluvit a psát ještě mnoho let. Klidně se může stát, že už ji Marta Kubišová nikdy veřejně nezazpívá, přesto zcela jistě neutichne.

"Chtěla jsem do té písničky dát pocit nespravedlnosti, ale zároveň i naději," líčila zpěvačka v krátkém dokumentu Modlitba pro Martu od Jana Eisnera v roce 1991. "Mockrát jsem přemýšlela nad tím, že jsem ji měla nazpívat úplně jinak. Ale nikdy jsem si nepomyslela, že jsem ji neměla zpívat vůbec. Vždycky jsem si říkala: dobře jsem udělala, že jsem ji zpívala!" dodala.

Nezbývá než jí za tento přístup i za její hudbu znovu a znovu děkovat.  

text: Josef Martínek, foto: Česká televize

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu