„Aby andělé létali.“ Singl The A Team zaslouženě pasoval Eda Sheerana na písničkářskou hvězdu

19.04.2021

"Jednoduchá hudba pro jednoduché lidi." "Neškodný kytarový pop." "Synonymum průměrnosti." I soudy tohoto typu jsem si už přečetl o tvorbě Eda Sheerana. Nad písničkářským fenoménem posledního desetiletí někteří povýšeně ohrnují nos, ale to už je zkrátka úděl masově populárních umělců. Mě si jeho písně získaly právě tím, že jdou ruku v ruce s obyčejným každodenním životem.

Ač se toto tvrzení nemusí někomu líbit, životy většiny z nás zkrátka v jistém smyslu obyčejné jsou. Napříč generacemi zažívají lidé lásky a zklamání, s nostalgií vzpomínají na svoje dětství a mládí, radují se z maličkostí všedního dne. A také sledují příběhy, které se odehrávají kolem nich.

Pro tvorbu Eda Sheerana mám slabost možná i proto, že je mým vrstevníkem - letos, stejně jako já, oslavil třicáté narozeniny. Od začátku své kariéry si nikdy nehrál na zpěváka umělecky objevných písní, pro ně se zkrátka nenarodil.

Možná někdo britského zrzka podezírá z toho, že role kluka odvedle byla od počátku chytře vymyšleným marketingovým tahem, na to ale jeho písně vyznívají až příliš věrohodně. Právě jejich autentický prožitek zaujal tolik posluchačů na celém světě.

Sheeran nahrával vlastní písničky už jako dospívající teenager, v roce 2005 vydal své první EP The Orange Room a v dalších letech následovalo mnoho další - nezávisle zveřejňované - hudby. Zlom v jeho kariéře nastal až v roce 2011 s ípíčkem No. 5 Collaborations Project, na jehož základě podepsal nahrávací smlouvu s velkým labelem. A pak už to šlo rychle - zpěvákův první oficiální singl The A Team vyšel v červnu téhož roku.

Tato píseň se mi dodnes vybaví jako první, když se vysloví Sheeranovo jméno. Neodmyslitelně k ní v mých vzpomínkách patří i doprovodný černobílý videoklip, který natočil režisér Ruskin Kyle. Právě v této podobě jsem se s Edovou tvorbou setkal poprvé, když jsem klip v létě 2011 viděl u kamaráda na zahraniční MTV. Trvalo maximálně několik týdnů, než singl doputoval i k nám. V té době jsem už věřil, že ze sympatického muzikanta se stane hvězda příštích let.

Píseň The A Team je krásná především ve své čistotě. Má příjemně podmanivou, až hladivou melodii, přitom ale vypráví velmi smutný příběh. Je to příběh o dívce, která žila na ulici. Aby si vydělala na denní dávku drog, prodávala svoje tělo. Viditelně nízkorozpočtový videoklip její osud podrobně zobrazuje, včetně neveselého konce.

Dokážu si představit, že stejně uchopené téma by v podání řady jiných interpretů mohlo vyznívat podbízivě a pateticky, popisné video zase otravně doslovně. Sheeranova až naivně upřímná interpretace ale mnoho posluchačů oprávněně hluboce zasáhla.

Skladba se rychle stala senzací hitparád - třetí v Británii, druhá v Austrálii, pátá v Japonsku a v Top 10 ještě v mnoha dalších zemích světa. Uspěla i u amerických posluchačů, když v pořadí žebříčku Billboardu vystoupala na šestnáctou příčku. Především ale zpěvákovi vynesla nominace na Grammy a Brit Awards právě za nejlepší song.

Ne každý ví, že její příběhová linka vůbec nebyla pouhým výplodem Sheeranovy fantazie. Když ve svých osmnácti letech koncertoval v útulku pro bezdomovce, vyslechl mnoho slov o těžkých osudech přítomných.

K napsání The A Team ho inspirovaly zkušenosti konkrétní ženy jménem Angel. Spojení "for angels to fly" ("aby andělé létali") se nakonec stalo zásadním sloganem pozdějšího hitu. Divák klipu si může všimnout, že jednou z lokalit, kde se natáčelo, byla londýnská stanice metra Angel. Název písně pak odkazuje ke cracku - droze, na které byla žena závislá. "Je to droga, která patří do takzvané třídy A, podobně jako heroin," objasňoval hudebník pro magazín Billboard, co vlastně znamená pojem A tým.

Úspěch tohoto singlu znamenal v případě Eda Sheerana jen malou ochutnávku věcí příštích. Debutové album +, pro mě dosud nepřekonané, se postupně vypracovalo mezi bestsellery. V Británii patří k vůbec nejprodávanějším titulům minulé dekády.

Po třech letech přišla ještě úspěšnější druhá studiovka X a v roce 2017 deska ÷, s níž globální sheeranománie gradovala. Spíše za zpestření než za klasickou řadovku považuji hosty napěchovanou nahrávku No. 6 Collaboration Project z roku 2019.

Davy fanoušky fascinovaly nejen jeho písně, ale i neuvěřitelná energie živých koncertů. Písničkář dokázal jen s kytarou a looperem naplnit třeba i legendární stadion ve Wembley. Do České republiky přijel dvakrát. Jsem rád, že jsem v obou případech mohl být u toho.

První zdejší koncert pro zhruba 10 tisíc lidí v pražské Tipsport areně v roce 2015 dnešní optikou působí ještě jako relativně komorní záležitost. O čtyři roky později, v létě 2019, totiž hned po dva večery obsadil letiště v Letňanech. Pořadatelé uvedli, že obě tehdejší show navštívilo celkem sto padesát tisíc diváků.

Někteří přítomní tvrdili, že při druhé návštěvě už spojení zpěváka s jeho publikem nebylo tak intenzivní, že se na něm projevovala únava z dlouhého koncertního turné, nebo že mu snad po těch letech na vrcholu dokonce vystupování zevšednělo.

Já jsem takový pocit neměl. Ed Sheeran mě po čtyřech letech znovu zcela vtáhl do atmosféry svých písní. Ani tentokrát nesálala z pódia aura nablýskané celebrity, stále na něm stál ten obyčejný kluk s kytarou, kterého si tolik lidí zamilovalo. A písnička The A Team znovu patřila k nejsilnějším okamžikům večera.  

text: Josef Martínek

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.

Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.

Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.