Po stejné cestě, ale pokaždé jinak: Kylie Minogue a její dvojnice v klipu Come Into My World
Fanoušky si Kylie Minogue získala nejen nakažlivými popovými hity, ale také sympaticky lidským vystupováním. Hýčká si je už přes třicet let a oni jí to s láskou oplácejí. Nikdy sice nedosáhla na razantní průlom v Americe, o to věrnější posluchačkou základnu si však vybudovala v Evropě. Mimo jiné i díky tomu, s jakou přirozeností prochází jednotlivými etapami své kariéry.
Její první dívčí hity v čele s osmdesátkovým I Should Be So Lucky dnes působí až úsměvně naivně. Od té doby ale pochopitelně vyzrála. Po lehce experimentálním období z devadesátých let, v nichž si střihla třeba i jednu "vražednou baladu" s Nickem Cavem, zažila další komerční vrchol na začátku milénia. Bylo jí lehce přes třicet, když s deskami Light Years a Fever znovu zaútočila na špičky hitparád. Mimořádné popularitě se těšil hlavně song Can't Get You Out Of My Head ze druhého jmenovaného počinu.
Osobně mám však z tohoto alba mnohem radši další singly - In Your Eyes, Love At First Sight a především poslední Come Into My World. Kylie v něm v příjemně tanečně-popové duchu vábí svého vyvoleného k tomu, aby vstoupil do jejího světa. A velice zábavný je doprovodný videoklip.
Natáčel se pod vedením francouzského režiséra Michela Gondryho na křižovatce ulic Rue du Point du Jour a Rue de Solférino v Paříži. Zpěvačka obchází stejná místa několikrát stále dokola, ovšem při každém dalším návratu se k ní přidá jedna z jejích dvojnic. Přibývají také duplikáty do různých činností zabraných lidí, kolem kterých australská popová ikona chodí.
Tento v podstatě docela jednoduchý, ale vizuálně atraktivní koncept mě fascinoval už v dětství a dospívání. Pokaždé, když jsem klip viděl, měl jsem oči přilepené na televizní obrazovce a snažil se postřehnout, co dělá která Kylie jinak. A sledoval jsem i to, jak se mění prostředí.
O významu jsem tehdy příliš nepřemýšlel, paralelu se životem hledám až dnes. Také ve skutečném světě se občas vydáváme cestami, po kterých jsme už šli - způsob, jakým to děláme, se však díky našim přibývajícím zkušenostem liší, stejně jako proměnné kolem nás. Nikdy se nic neopakuje na chlup stejně.
I když má Kylie v repertoáru určitě i větší hity než Come Into My World, právě za tuto písničku získala v roce 2004 cenu Grammy v kategorii Nejlepší taneční nahrávka. Na prestižní gramofonek tehdy dosáhla vůbec poprvé - a dosud naposledy.
Jiskru neztratila ani v dalších fázích své kariéry, právě naopak. Poté, co si poradila s rakovinou prsu, přišel v roce 2007 další comeback s albem X, na kterém byla třeba i chytlavá skladba In My Arms. Do ústraní se rozhodně nestáhla ni po oslavě čtyřicetin, čehož byla důkazem povedená nahrávka Aphrodite s pilotním singlem All The Lovers. A když slavila 25 let na scéně, nahrála výtečný výběr The Abbey Road Sessions, na němž své velké hity přepracovala do orchestrální podoby.
Můj zlom ve vztahu k ní však přišel až v éře Kiss Me Once - navzdory tomu, že zrovna tuto desku řadím v její diskografii k těm slabším. S doprovodným turné však v říjnu 2014 přijela i do Prahy. A koncert v O2 areně, na který jsem tehdy přišel spíše jako zvědavý pozorovatel než natěšený fanoušek, mě naprosto okouzlil.
Hala ani zdaleka nepraskala ve švech, z pohledu na osazenstvo bylo znát, že Minogue už tolik neláká mládež jako spíš třicátníky a čtyřicátníky. Z pódia však sálala nefalšovaně radostná a srdečná nálada, která arénu úplně prozářila. Nešlo v žádném případě o ten typ infantilní "sluníčkovosti", která je až nepříjemně vlezlá, zpěvaččina komunikace s publikem vyznívala velmi nenuceně a ve své vřelosti zcela upřímně. Nebylo pochyb o tom, že tato interpretka se hudbou i po všech těch letech neuvěřitelně baví.
Poté přišlo album Golden, které si v roce 2018 nadělila k padesátinám. Mělo milý country-popový kabátek, jenž přinesl v její diskografii nenásilné osvěžení. Své kvality stvrdila i na zatím poslední řadovce Disco, inspirované klubovou taneční hudbou sedmdesátých let. Také s ní zvítězila v listopadu 2020 v britském albovém žebříčku, což pro ni znamenalo unikátní zápis do historie - jako první žena vyhrála hitparádu v pěti různých dekádách.
Pozoruhodné je to i proto, že trendy v popu se za poslední roky velice změnily, jí se to ale příliš nedotklo. V jejích písničkách neucítíte žádnou strojovost ani křeč. Na rozdíl od mnohých svých kolegyň - včetně i těch mnohem mladších - se nesnaží za každou cenu trefit do vkusu dnešním teenagerům. Na nic se nehraje, uchovává si tvář a spoléhá na mimořádné pouto se svými posluchači.
Taneční
pop nikdy nebyl považován za umělecky nejhodnotnější hudební
žánr. Těžko na něm ale hledat mouchy, když ho někdo dělá s
takovým nadšením a po léta na stabilně vysoké úrovni. Pokud
Kylie Minogue nesejde z této cesty, určitě se nemusí bát toho,
že by o své neobyčejně oddané fanoušky přišla.
text: Josef Martínek